Je čas na další novinky z Umey. O víkendu jsem se zůčastnila menšího výletu na ostrov Holmon, což jsem měla v plánu už dlouhou dobu. Respektive, abych byla úplně přesná, byl to můj "vysněný výlet". Když jsme tedy s Christinou viděly, že tento výlet organizuje Buddy Groupe 17, udělaly jsme všechno proto, abychom se do této události také "nacpaly", protože jsme si to prostě a jednoduše nemohly nechat ujít. Byly jsme dokonce ochotné spát na zemi! Tak moc jsme tam chtěly! :)
Na plánování celovíkendové akce jsme si vyhradily celý týden, v pátek už zbývalo jenom nakoupit zásoby a připravit batůžky. Abychom byly echt dobře připravené, musely jsme si zajet na pumpovací stanici doplnit vzduch. Naneštěstí tam Christina vyrazila beze mne a podařilo se jí tak přefouknout duši, že to nevydržela a praskla - ta duše, ne Christina :) => totálně nepoužitelný kolo. A v pátek ve čtyři hodiny už těžko dokážete něco opravit. Nicméně Christina má štěstí, že kamarádí se mnou, protože jsem jí dokázala za těch pár hodin sehnat kolo náhradní. Tak nám tedy nebránilo nic v tom, abychom se v sobotu v 5:40 dostavily na místo shledání.
Musím přiznat, že mne tedy docela překvapilo, že ač list účastníků obsahoval 35 jmen, sešlo se nás v tuto noční/ranní hodinu pouze 14 jak jinak než výborně vybavených cyklistů. :) Měli jsme 3 hodiny na to, abychom ujeli vražedných třicet kilometrů a stihli tedy trajekt v 9 hodin. A také musím přiznat, že jsem z těch 30 km měla docela strach, ale když jsem viděla, kdo všechno se dostavil a s jakýma haprdkama si na těch třicet km troufli, docela jsem se uklidnila :) Po prvních třech km samozřejmě začlo pršet, takže jsem byla nucena vytáhnout svoji apartní pláštěnku, samozřejmě poslanou z Česka!
...nutno doplnit, že jsem se za ní vůbec nestyděla! :) A protože jsme svištěli s větrem v zádech pěkně po rovince, nakonec jsme těch 30 km ujeli za neskutečné dvě hodinky. A já myslím, že to je slušný čas. Podle mne jsme vypadali možná maličko splaveně, červené tvářičky taky byly, vlasy vyfoukané do fešného účesu se také objevily, což nebylo nic tak zvláštního. Nicméně po příjezdu zbytku účastníků zájezdu, kteří se přivezli autem a blížili se k nám s kuframa na kolečkách (ano, vy kteří víte, jak moc já neuznávám kufry na kolečkách, chápete jak opovržlivě jsem se na ně dívala!), elegantně oblečení (elegantní myslím tak, že některé slečny měly i sukně!) a já jsem v tu chvíli musela začít přemýšlet, kde se stala chyba - jestli oni nepochopili, že tohle je outdoorový výlet pro sportovní lidi a nebo že já jsem nepochopila, že je to zájezd do zábavního hotelu s pětipatrovou diskotékou. Naštěstí jsem měla pravdu já :)
Na ostrov nás převezl maličký trajekt (zadarmo! - chtěla bych vidět, kde by Vás v Česku někam někdo odvezl zadarmo) a cesta trvala necelých 40 min. Po přistání bylo opravdu jasné, že jsme se ocitli v divočině. Kde nic, tu nic. A tím "nic" myslím opravdu "nic", pár baráčku, skoro prašné cesty... K hostelu to bylo asi 3,5 km, a "car people" měli opravdu problém se tam s těma kuframa na kolečkách dostat. Chacha :) Jaké bylo ovšem překvapení, když se ukázalo, že hostel je sice v krásném prostředí vedle moře a majestátního majáků, nicméně nemá tekoucí vodu a když něco nemá tekoucí vodu, znamená to, že záchod je...kadibudka! Což pro mne spíš než děsivé, je nostalgické! :) Vůně letních táborů, nebo jak to jinak říct :) Ale třeba taková Taiwanka se mne musela zeptat, jak se ta kadibudka vlastně používá. Já Vám to musím říct už teď - já si ten výlet náramně užila! :) Ačkoli nejdřív nám moc do smíchu nebylo,neb nám byla zima. šla jsem na to ovšem s třeboňskou logikou mne vlastní a našla jsem nám kamínka:
A po vydatném obědě (jak jinak než vydatném, protože my jsme s Christinou vždycky perfektně připravené) jsme se na našich bicyklech vydali na průzkum ostrova. Jako mezi náma, pro mne nic zvláštního, vypadalo to tam jako na Červeným Blatě, ale každý takový kousek domova je pro mne jako malý zázrak, který vždycky rozveselí mé třeboňské srdce :) A kor když jedete na kole a všude okolo Vás jsou houby. A těch brusinek. A těch borůvek.
Po tom jsme se vydali procházkou lesem k moři a přátelé, já když viděla ty brusiny chtělo se mi řvát: "Nechte mne tady, to je ráj!!!" skoro jsem rázem na to moře zapomněla :) To byly plantáže! A já vám garantuju, že švédská brusinka chutná úplně jinak než brusinka česká! Bohužel pro nás, ta česká je na tom výrazně hůř. Tady jsem se ládovala brusinkama ostopéro. A ty brusinky byly dokonce chutnější než borůvky. A těch hub! Já, Christina a igeliťáky plný brusinek a hub jsme vyvolávaly užaslé pohledy... Ale k tomu moři jsme nakonec došli (pomalu, ale jistě)
A po návratu na základnu jsme si s Christinou připravily královskou večeři. Nevím, jestli jsem se s tímto tajemství svěřila, ale já jsem tady byla nucena nejen začíst jíst houby, ale dokonce je i připravovat! Takže k večeři byl salátová improvizace s mrkví, jablky, ledovým salátem a valkým množstvím hub!
A myslete si, co chcete, ale podle mne mi to v kuchyni náramně sluší! :)
A pak už nám pro sobotní večer zbývalo jenom pozorovat západ slunce....
Druhý den jsme se ještě naposledy vydali na průzkum ostrova, tentokrát pěšmo. Samozřejmě jsem našla obrovského praváka (tady je tak strašně těžký nenajít houbu! :)
A těch brusinek, co rostlo na "pláži"....
To víte, že jsem si nasbírala a přivezla takovej litřík a půl ... :) A pak už zbývalo jenom dojíst zbytky a pomalu se začít připravovat na návrat do civilizace....
Já nevím, jak ostatní, ale mne se domu rozhodně nechtělo, jak jsem naznačila výše, pro mne to opravdu byl ráj!
Za zmínku snad stojí už jenom cesta zpátky, kdy jsme se v půl šesté vydali na cestu do Umey a hned po přistání trajektu jsme všichni totálně promokli. Ač většina naší skupiny byla z Německa, nikomu se překvapivě nechtělo udávat tempo, tak se tohoto úkolu museli zhostit Češi. A já myslím, že tempo jsme měli výborné, ačkoli nás ty Němci zatracený pěkně brzdili! A nakonec nám jedna holčina spadla z kola při sjíždění z kopce přímo na hlavu, což nás všechny vyděsilo. Naštěstí (nechápu, jak je to možný, protože kolo má totalně rozsekaný) se jí nic nestalo. A když jsme jí naložili do auta a chtěli vyrazit, Estoncovi, který měl staré vojenské kolo, zůstalo sedlo v ruce :-D Takže jsem mu ho musela vzít do batohu a on si dál přijemných 15 km bez sedla. Já myslím, že si to náramně užíval! :)
Abych to nějak ukočila - výlet výborný - víc takových výletů, prosím! :)
A taky si myslím, že české outdoorové barvy jsem reprezentovala výborně (Evo a Lenko!).
Dále je třeba vzpomenout na roky strávené ve skautu - výborná příprava na život ve Švédsku!
A naposledy - děkuju svým rodičům, že mne naučili znát dokonale lesní plody a houby - kdybych tyto znalosti neměla, pravděpodobně bych splynula s davem :)
