Tavelsjöleden 23.-24.10. 2010

Další výlet, který jsme podnikli s partou z Holmonu, byla turistika. Bob měl pro nás připravenou asi 20 km dlouhou trasu a zarezervovanou chatku. Rozdíl byl v tom, že jsme si museli vzít s sebou karimatku, spacák a pak sebou všechny ty věci táhnout - takže tedy, takový správný outdoorový výlet. Odjezd byl v 7:10 a v tuto ranní hodinu se nás sešlo 26, což mi přijde jako dost vysoké číslo vzhledem k tomu, že přes napadlo minimálně 10 cm sněhu. Jeli jsme asi 30 km na SZ Umey.

Abych pravdu rekla, tak cesta byla poměrně náročná vzhledem k tomu, že jsme se museli celou dobu brodit ve sněhu a po deseti km jsem měla totálně promočený boty skrz na skrz. Jediný fakt, který mne udržoval nad vodou bylo to, že minimálně půlka lidí na tom byla ještě hůř než já - třeba lidi, co vyrazili v džínách, lidi sobrovskýma krosnama a slečna z Honkongu, která vyrazila v teniskách.

Asi nejvtipnější bylo pozorovat Šun-ši a Den, který viděly sníh poprvé v životě. A pokaždý když do toho sněhu spadly, tak se tak strašně smály :)

Do chajdy jsme dorazili před třetí hodinou a de facto půlka lidí už nemohla jít nikam ven, protože jsme měli naprosto promočený boty - opravdu jsem musela ždímat i ponožky. Nicméně jsme si rozdělali oheň a sušili a sušili, až jsme ty boty všechny usušili :) Vlastně, abych pravdu řekla, ani se nic vtipnýho nestalo, byla to docela nuda, protože kvůli těm mokrým botám jsme byli jako vězni. :)

Večer jsme si uvařili obrovskej hrnec špaget a v jedenáct hodin jsme vyrazili zkontrolovat, jestli náhodou neuvidíme polární záři, protože prognózy byly, že je 60 % šance. Po půlhodinovém zírání na oblohu, kdy už ani nedoufala, se objevila nazelenalý pruh a všichni začali křičet, že to je ono. Takže ano, zahlidla jsem polární zář. :) I když ne moc silnou, protože byl zrovna úplněk. Doufám, že budu mít příležitost zkouknout něco lepšejšího :)

No a v neděli za pěkně zpátky 10 km do Umey! Ten sníh ale! To mne opravdu překvapilo, celou sobotu jsem jenom šokovaně zírala - ten les vypadal jako o vánocích, já už cítím vánoční atmosféru teď! :)

20.10. 2010

Počasí se nám pomalu ale jistě mění z příjemně podzimního na nepříjemně předzimní. Jinými slovy, dneska už zase sněžilo! Nicméně už to nebyla taková událost jako když sněžilo poprvé. Samozřejmě sníh z okna vypadá nádherně - už skoro vánočně (dneska jsem zrovna viděla v obchodě první vánoční zboží - jakože fakt). Já mám ovšem to štěstí, že když tady sněží, nacházím se většinou venku, popřípadě pět km od domova s neuvěřitelně těžkým nákupem. A to už taková legrace není! Dneska jsem taky byla požádat o povolení k pobytu ve Švédsku (kdo ví, jestli se vůbec vratím do Třeboně :), každopádně teď čekám, jestli bude moji žádost vyslyšena.

Utekl další týden, ve škole se už začíná maličko přiostřovat, ačkoli včera, a to se musím pochlubit, jsem bez zakoktání byla schopna odprezentovat moji případovou studii o Třeboňsku jako periferii s vysokým potenciálem rozvoje turismu. Heh, ještě teď se musím smát, jak moje francouzský spolužačky zíraly:) Nemůžu říct nic jiného než: "Did I kick their asses? Hell yeah, I did!" :) Dokonce i moji dva učitele mi potom poslali zprávu, jeden na mail, jeden na FB (což je maličko děsivý), jak výbornou práci jsem odvedla. A jestli jsem na sebe hrdá? Ano, jsem! :)

Nedávno se mi mamka smála, že tady pořád máme nějaký žranice nebo barbeque. Což je nepopiratelná pravda. Z několika důvodů - je to legrace, vařit pro jednoho člověka je nuda a navíc je to jakási forma zdejšího společenského života:) Minulý týden se tedy znovu nesl ve znamení "společenských žranic". Sobota pro mne byla opravdu rušným dnem. Nejprve bylo na programu společné pečení švédského národního pečiva. Jak už jsem naznačila výše, Švédové jsou zvláštní, takže vás nemůže překvapit, že před 14 dny jsme slavili státní svátek toho skořicového šneka. Pečení probíhalo to, že každý přinesl nějakou surovinu. Normálně se do pečení nijak nehrnu, ale když jsem viděla postoj ostatních, který byl velmi pasovně-negativní, musela jsem použít techniky odkoukané v kuchyni u opravdového mistra, mojí mamky. Rozumějte tak, že v kuchyni má každý svou funkci, někdo je velitel a na někoho holt zbyde jenom smývání nádobí. Při starém dobrém zadělávání těsta jsem opět využila svých zkušeností se zaděláváním vánočky a ostatní jenom koukali :) Jako já jsem si jistá, že kdyby mne viděla matka, našla by v mém způsobu práce tisíc chyb, nicméně v tomto kolektivu na mne koukali v němém úžasu. Že prej jsem profík a mám si založit pekárnu - tak já nevim :)

Výsledek nevypadal zas tak špatně. Sice to bylo dost sladký, ale to jsme museli udělat kvůli autentičnosti (švédský desert = neuvěřitelně sladká slepenina).

A rovnou z pečení jsem vyrazila na večeři, pro kterou jsem měla připravený nefalšovaný český strůdl jako desert. A byla jsem docela překvapená, že to byla večeře asijská (já, dvě italky a 8 lidí z Asie). Tajně je podezřívám, že si nás, Evropany, pozvali jako atrakci, aby se měli čemu smát. Nicméně já jsem se též náramně pobavila :) Ne, že by mne to jejich jídlo s rejží nějak oslovilo, spíš mne upřímně zaujalo nějaký těstíčko s mozarellou a právé tiramisu :) Vyzkoušet si mezinárodní kuchyni, zvláště pak tu asijskou je přijemné, leč mne to pokaždý utvrdí v tom, že na nás prostě nikdo nemá. Naše tučná, nezdravá, na přípravu náročná kuchyně je prostě absolutně bezkonkurenční! :) Proto mám problém, když mi někdo řekne "přines něco českýho" :) Každopádně - máte nějaké nápady, co bych jim mohla naservírovat příště? Předesílám, že odmítám dělat cmundu, protože jsem si tim bramborovým škrobem minule úplně odrovnala prsty a stejně to nikomu nechutnalo!

První letošní sníh!!!

Ano, přátelé, už je to tady - první letošní sníh dnes o půl desátého středoevropského času dorazil do Umey. To, co nejprve vypadalo jako nevinný deštík se sněhem se během pěti minut změnilo v nenasytnou a neporazitelnou sněhovou vánicí, která z tepla pokoje vypadala roztomile. A pravděpodobně bych si ten pohled i užívala, kdybych nemusela v té mele do školy.

No co vám budu povídat, byla jsem kompletně mokrá ještě předtím než jsem si sedla na kolo. Ještě, že už to tu trochu znám a mohla jsem jet po slepu, protože vidět cokoli bylo zhola nemožné. Každopádně, co mne šokovalo nejvíc, zatímco já jsem vypadala jako zmoklá slepice a z posledních sil jsem se držela na nohou, všichni Švédové vypadali opět krásně, vystylovaně, upraveně. Nechápu. Musí na to mít nějaký fígl. A když jsem ve třídě trochu uschla, byl čas se vrátit zase zpátky tou vánicí, takže jsem byla mokrá znova. A v kuchyni jsem potkala Švédku, která byla naprosto nejvíc happy, že sněží a když se mne zeptala, jestli jsem taky tak šťastná, nebyla s to odpovědět. Jsem? A nebo nejsem? Hádám, že jsem ještě pořád ve fázi "popírání", přece tady nebude v půlce října sněžit. To nelze! Vždyť ještě včera jsme měli barbeque!

A barbeque je další věc, o které je vhodné napsat pár řádek, protože je to z jedna z aktivit, kterou tady můžete provozovat. Všude okolo jezera jsou připravená ohniště, domečky s krásným, suchým a luxusně nasekaným dřevem, někde naleznete i altány s krbem. Hádám, že barbeque (dále jen BBQ) je něco velmi švédského - samozřejmě i českého, ale my jsme to jeětě nevypracovali do takové dokonalosti, abychom měli domečky se dřevem - u nás by nejspíš někdo to dřevo rozkradl, než by si na něm mohl někdo upéct buřty.

Domeček na dřevo dokonce i na Bramborovém kopci v Ammärnasu!!

 Když jsme měli první BBQ někdy v září, byla jsem nadšená, protože mi to zase připomělo spoustu věcí z doma - ohýnek, skautský písničky atd. Samozřejmě jsem se neuchránila několik šoků, jak už to tak bývá. Nejprve chytří Němci, kteří BBQ organizovali, neuměli rozdělat oheň, takže jsem ho musela podpalovat já - věřte mi, ty lidi v životě neslyšeli o pyramidě, natož o pagodě :) A druhý šok byl, když mi 99% lidí řeklo, že v životě neměli oheň v přírodě a že tohle znají jenom z filmů. Haha!!! :) Neuvěřitelný. Každopádně pozorovat Taiwanky, jak si poprvé v životě opíkají buřt nad ohněn byl zážitek nejen pro ně. Postupem času jsem si na to zvykla, že se nesmim divit, že oni se diví, protože divná jsem tady já a ne oni! :)

A včera pořádala BBQ jedna Španělka jako oslavu svých narozenin. Začátek byl v 18:30 a protože jsem nechtěla přijít jako první, rozhodla jsem se, že se o 10 min opozdím - ehm, stejně jsem přišla jako první, španělka pomalu v negližé, nic připravenýho, oheň nerozdělanej. Tak jsem jí pomáhala, zatímco "tři experti" šli rozdělávat oheň. Mezitím přišla Christina a jako správná studentka gender studies zhodnotila situaci, že "ženy připravují jídlo a muži oheň a že tak to má být". Jenže když ani po hodině strávené v teplotě blížící se nule nebylo po ohni ani památky, musela jsem se zvednout a jít ten oheň rozdělat sama, protože ty tři experti byli samozřejmě "experti". Určitě ten oheň viděli jenom v televizi :-D Já si to přesně dovedu představit, jak to bylo. Španělka přemýšlet, jak ozvláštnit svojí narozeninovou party a pak jí napadlo, že by mohla udělat BBQ, protože to nikdy nezažila. Pak si na internetu přečetla, že potřebuje dřevěný uhlí, tak ho koupila, ale už jí nedošlo, jak to dřevěný uhlí zapálit. A jediný, co ty tři experti vykoumali bylo foukat do toho doutnajícího uhlí :)

A když jsem to celá hladová viděla, málem mne trefilo, takže jsem použila své mnohaleté zkušenosti a nejdřív rozdělala ohýnek, který potom zapálil to uhlí, takže jsme se úspěšně mohli ve čtvrt na děvet konečně najíst :)
Někdy se tady vážně nehorázně bavim! :)

A to je zase pro dnešek vše, posílám spoustu zasněžených pozdravů do Čech!

Exkurze - Ammarnäs 4. - 6. 10 2010

Není žádným tajemstvím, že pro předmět "Tourism in Rural and Peripheral Areas" jsem se rozhodla jenom z toho důvodu, že měl na programu také exkurzi (mezi námi, kdo by si dobrovolně takovýhle předmět zapsal, kdyby nenabízel něco extra:) Proto jsem na začátek října extrémně těšila! V přiložené mapě můžete vidět, kam že jsem se to vydala.
http://maps.google.cz/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=115779451217239784115.0004920312d0d1c5c203d&ll=64.881602,18.885498&spn=2.276362,9.876709&z=7&brcurrent=5,0,1

Nejprve ale stojí za to popsat všechny účastníky exkurze. Vedouci kurzu je Marcus, 40ti lety chlapek, ktery se zabyva vyzkumem turismu zamereneho na pozorovani vlku - nevim, jak jinak to nazvat (pro mne je to samozrejme kravina!). Dal Suzanne (50) z Yukonu (ano, myslim ten "Yukon" v Kanade, konkretne je z hlavniho mesta Whitehorse, ktere ma asi 3000 obyvatel) a zustava v Umea dva roky pracovat na nejakem vyzkumu o Laponcich. Suzanne je ovšem původem z Montrealu, což je důležité zmínit, neb její druhý jazyk je francoužština. A potom už jsme jen 4 další studenti. Maličko komorní kurz, bezpochyby. Kdo je zvyklý na anonymitu rozlehlých poslucháren, má smůlu. Představovat mne nemá smysl, snad chci jen poznamenat, že já na turismus v periferních oblastech zkrátka nevěřim, proto mne stojí značné úsilí celou dobu kurzu předstírat, že tursimus je pro mne středobod vesmíru. Brr, nesnášim přetvařování!
A dál se mnou chodí do třídy tři Francouzky, které jsou ze stejné soukromé školy a studují pouze a jenom turismu (což znamená, že to nejsou geografky a tudíž je nemám ráda :) Julie navštívila snad všechny země světa a pokaždý když něco vypráví, musí to na začátek zdůraznit. Loren byla sice jenom rok v Irsku, ale taky to většinou neopomene zmínit. A snem Malorie je otevřít si cateringovou společnost v Quebecu, o čemž vydrží mluvit celý den. Zajímavé je, že Malorie nesnáším Loren a Julie - já je taky nemám moc ráda, jsou nafoukaný až to není pěkný. A navíc mezi sebou neustále mluví franzousky - přijde mi to tak střašně neslušný. A vzhledem k tomu, že 4 lidi ze 6 franzousky umí, slyšela jsem za ty tři dny opravdu hodně francouzštiny :-)
A protože je nás jenom šest, Marcus pro nás půjčil Renault espace - takové příjemné rodinné auto. Celá exkurze pro mne bohužel začla nešťastně, protože mne začal bolet zub a bolel mne s menšími přestávkami celou dobu. Navíc jsem hned v pondělí ztratila rukavice. Celá exkurze spočívala v tom, že jsme jeli 400 km tam a 400 km ve středu zpátky. A jestli to za to stalo? Já ani nevim, kdybych tu cestu musela platit, tak bych byla asi naštvaná, ale vzhledem k tomu, že to platila univerzita, tak budiž. A to je přesně ten důvod, proč já nevěřím na turismus v periferiích - proč bych se měla trmácet 400 km do horoucích pekel, abych tam viděla něco, co za to vůbec nestojí? Ale pojďme si to projít pěkně od začátku...
Nejdřív jsme překročili hranice Laponska...

Další zastávka bylo mini městěčko Sorsele, kudy prochází nějaká výletní železnice směr Norsko. Jedinou zajímavou informaci, kterou vám mohu o tomto místě poskytnout, je, že sem jezdí v zimě velké automobilky testovat nová auta, zda jsou odolná vůči mrazu (prý i škoda!) Tam jsme se zastavili i na večeři - a zcela symbolicky jsme samozřejmě museli ochutnat soba. No je to jako srnka. Zajímavý je, že ve švédsku nelze potkat žádného svobodného soba, všichni někomu patří.
A pak nás čekalo posledních 100 km na "konec světa" - opravdu konec světa, protože tam končí silnice a dál už nepokračuje. Resp. končí v jezeře :)

V Ammanasu jsme spali ve výzkumném centru univerzity, které bylo opravdu pěkně zařízené (IKEA, samozřejmě), nicméně si myslím, že ho moc lidí nevyužívá (kdo by se trmácel na konec světa, že?). A den jsme zde strávili návštěvou centra pro návštěvníky. Kde měli akorát pár vycpaných zvířat a na ukázku srst z polární lišky a soba - takže jsem to musela samozřejmě ošahat všechno a dostala jsem takovou alergii, že jsem se jí nemohla zbavit celý den!

A pak nám zbývalo už jenom zhlédnout místní hřbitov (dark tourism).

A poslední místní atrakcí byl "Bramborový kopec", kde místní pěstují brambory. Jakože opravdu brambory.

Tak jsme vyšplhali nahoru a naskytnul se nám poměrně zajímavý výhled na soutok řek a jakási "mokrá luka" s dřevěnýma baráčkama. Všichni se divili, co to může být za chatky, tak jim říkám, že takový chatky máme v Česku taky a že jsou to určitě....

SENÍKY, přece!!! Kdyby nebyly okolo hory, vypadalo by to tam přesně jako Třeboňská luka - no řekněte, jak já můžu být něčím překvapená, když žiju v tak dokonalým regionu Třeboňska, kde prostě všechno máme! :) Nelze!

A odpoledne jsme se ještě vydali na malou tůru (malou proto, že děvčata z Francie opravdu neměla vhodné outdoorové oblečení, což jsem ostatně čekala!) Ale protože mraky a mlha postupně sestupovala směrem dolů, celá tato procházka na mne působila spíše depresivně než jinak (plus bolest zubu k tomu).

A druhý den jsme se už vydali domů - zase nekonečná doba v autě. Zastavili jsme akorát na nějakých peřejkách, kde jsem celou dobu musela přemýšlet, zda by se daly sjet na kánoi a dokonce jsem našla i "jazyk", kterým by to proplout šlo.

 

A poslední zastávkou byl podnikatel, který chová psy do psího spřežení. Měl jich asi 50 - to byl teda smrad!

Pozval nás do jakéhosi laponského tee-pee na sendvič a čaj - samozřejmě s ohništěm, takže jsme potom všichni smrděli jako z udírny. Což by mi ani nevadilo, kdybych nemusela jít večer do školy:)

A to je všechno, přátelé! Teď mi jenom držte palce, aby mne ten zub nezačal bolet znova, protože to už bych asi opravdu musela jít k zubaři a po zaplacení zubaře bych potom celé zbývající tři měsíce žila o chlebu a vodě :)