Exkurze - Ammarnäs 4. - 6. 10 2010

Není žádným tajemstvím, že pro předmět "Tourism in Rural and Peripheral Areas" jsem se rozhodla jenom z toho důvodu, že měl na programu také exkurzi (mezi námi, kdo by si dobrovolně takovýhle předmět zapsal, kdyby nenabízel něco extra:) Proto jsem na začátek října extrémně těšila! V přiložené mapě můžete vidět, kam že jsem se to vydala.
http://maps.google.cz/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=115779451217239784115.0004920312d0d1c5c203d&ll=64.881602,18.885498&spn=2.276362,9.876709&z=7&brcurrent=5,0,1

Nejprve ale stojí za to popsat všechny účastníky exkurze. Vedouci kurzu je Marcus, 40ti lety chlapek, ktery se zabyva vyzkumem turismu zamereneho na pozorovani vlku - nevim, jak jinak to nazvat (pro mne je to samozrejme kravina!). Dal Suzanne (50) z Yukonu (ano, myslim ten "Yukon" v Kanade, konkretne je z hlavniho mesta Whitehorse, ktere ma asi 3000 obyvatel) a zustava v Umea dva roky pracovat na nejakem vyzkumu o Laponcich. Suzanne je ovšem původem z Montrealu, což je důležité zmínit, neb její druhý jazyk je francoužština. A potom už jsme jen 4 další studenti. Maličko komorní kurz, bezpochyby. Kdo je zvyklý na anonymitu rozlehlých poslucháren, má smůlu. Představovat mne nemá smysl, snad chci jen poznamenat, že já na turismus v periferních oblastech zkrátka nevěřim, proto mne stojí značné úsilí celou dobu kurzu předstírat, že tursimus je pro mne středobod vesmíru. Brr, nesnášim přetvařování!
A dál se mnou chodí do třídy tři Francouzky, které jsou ze stejné soukromé školy a studují pouze a jenom turismu (což znamená, že to nejsou geografky a tudíž je nemám ráda :) Julie navštívila snad všechny země světa a pokaždý když něco vypráví, musí to na začátek zdůraznit. Loren byla sice jenom rok v Irsku, ale taky to většinou neopomene zmínit. A snem Malorie je otevřít si cateringovou společnost v Quebecu, o čemž vydrží mluvit celý den. Zajímavé je, že Malorie nesnáším Loren a Julie - já je taky nemám moc ráda, jsou nafoukaný až to není pěkný. A navíc mezi sebou neustále mluví franzousky - přijde mi to tak střašně neslušný. A vzhledem k tomu, že 4 lidi ze 6 franzousky umí, slyšela jsem za ty tři dny opravdu hodně francouzštiny :-)
A protože je nás jenom šest, Marcus pro nás půjčil Renault espace - takové příjemné rodinné auto. Celá exkurze pro mne bohužel začla nešťastně, protože mne začal bolet zub a bolel mne s menšími přestávkami celou dobu. Navíc jsem hned v pondělí ztratila rukavice. Celá exkurze spočívala v tom, že jsme jeli 400 km tam a 400 km ve středu zpátky. A jestli to za to stalo? Já ani nevim, kdybych tu cestu musela platit, tak bych byla asi naštvaná, ale vzhledem k tomu, že to platila univerzita, tak budiž. A to je přesně ten důvod, proč já nevěřím na turismus v periferiích - proč bych se měla trmácet 400 km do horoucích pekel, abych tam viděla něco, co za to vůbec nestojí? Ale pojďme si to projít pěkně od začátku...
Nejdřív jsme překročili hranice Laponska...

Další zastávka bylo mini městěčko Sorsele, kudy prochází nějaká výletní železnice směr Norsko. Jedinou zajímavou informaci, kterou vám mohu o tomto místě poskytnout, je, že sem jezdí v zimě velké automobilky testovat nová auta, zda jsou odolná vůči mrazu (prý i škoda!) Tam jsme se zastavili i na večeři - a zcela symbolicky jsme samozřejmě museli ochutnat soba. No je to jako srnka. Zajímavý je, že ve švédsku nelze potkat žádného svobodného soba, všichni někomu patří.
A pak nás čekalo posledních 100 km na "konec světa" - opravdu konec světa, protože tam končí silnice a dál už nepokračuje. Resp. končí v jezeře :)

V Ammanasu jsme spali ve výzkumném centru univerzity, které bylo opravdu pěkně zařízené (IKEA, samozřejmě), nicméně si myslím, že ho moc lidí nevyužívá (kdo by se trmácel na konec světa, že?). A den jsme zde strávili návštěvou centra pro návštěvníky. Kde měli akorát pár vycpaných zvířat a na ukázku srst z polární lišky a soba - takže jsem to musela samozřejmě ošahat všechno a dostala jsem takovou alergii, že jsem se jí nemohla zbavit celý den!

A pak nám zbývalo už jenom zhlédnout místní hřbitov (dark tourism).

A poslední místní atrakcí byl "Bramborový kopec", kde místní pěstují brambory. Jakože opravdu brambory.

Tak jsme vyšplhali nahoru a naskytnul se nám poměrně zajímavý výhled na soutok řek a jakási "mokrá luka" s dřevěnýma baráčkama. Všichni se divili, co to může být za chatky, tak jim říkám, že takový chatky máme v Česku taky a že jsou to určitě....

SENÍKY, přece!!! Kdyby nebyly okolo hory, vypadalo by to tam přesně jako Třeboňská luka - no řekněte, jak já můžu být něčím překvapená, když žiju v tak dokonalým regionu Třeboňska, kde prostě všechno máme! :) Nelze!

A odpoledne jsme se ještě vydali na malou tůru (malou proto, že děvčata z Francie opravdu neměla vhodné outdoorové oblečení, což jsem ostatně čekala!) Ale protože mraky a mlha postupně sestupovala směrem dolů, celá tato procházka na mne působila spíše depresivně než jinak (plus bolest zubu k tomu).

A druhý den jsme se už vydali domů - zase nekonečná doba v autě. Zastavili jsme akorát na nějakých peřejkách, kde jsem celou dobu musela přemýšlet, zda by se daly sjet na kánoi a dokonce jsem našla i "jazyk", kterým by to proplout šlo.

 

A poslední zastávkou byl podnikatel, který chová psy do psího spřežení. Měl jich asi 50 - to byl teda smrad!

Pozval nás do jakéhosi laponského tee-pee na sendvič a čaj - samozřejmě s ohništěm, takže jsme potom všichni smrděli jako z udírny. Což by mi ani nevadilo, kdybych nemusela jít večer do školy:)

A to je všechno, přátelé! Teď mi jenom držte palce, aby mne ten zub nezačal bolet znova, protože to už bych asi opravdu musela jít k zubaři a po zaplacení zubaře bych potom celé zbývající tři měsíce žila o chlebu a vodě :)