Můj koridor, aneb ať žije multikulturismus

Dlouho jsem se neozvala, protože a jednoduše se tady toho děje tolik, že jsem ráda když mám čas si na chvilku vydechnout. A taky jsem čekala, až poznám všechny lidi na mám "koridoru", abych měla o čem psát.  Tak za prvé, bydlení na švédské koleji je maličko jinačí než bydlení na koleji české. Každý student má svůj vlastní pokojíček, se záchodem a v 90% i se svou sprchou (protože ovšem já chci ušetřit, jak jinak, mám sprchu na koridoru). V mém koridoru je 6 pokojů (de facto 5, protože jeden je jako celý byt s kuchyní i koupelnou) - stejný počet pokojů je i na druhé straně patra - a koridory jsou spojeny velkou kuchyní, kde se všichni potkáváme. Na mé straně bydlí 3 Švédky - Elin, Stina a ještě jedna, kterou jsem viděla zatím jenom jednou, protože bydlí u přítele o patro výš. Elin a Stina jsou asi mé nejoblíbenější postavičky :) Jsou samozřejmě hrozně milé, jak jinak. Dale vedle mne má bydlet nějaký číňan, ale já jsem ho zahlédla asi tak na jednu mikrovteřinu. Nikdo ho tady nemá rád - je to pro mne tak trochu mystery guy!
A v druhém koridoru bydlí taky dvě Švédky Ida a Regina. A potom je tam černoch, jehož jméno si nejsem schopná zapamatovat a ani nevim odkud je, já mu ale pracovně říkám coffee guy, protože když jdu brzy ráno do kuchyně, pokaždý mi nabídne kafe. Dál tam bydlí 3/4 Bangladéšani - nejsem si vůbec jistá, protože mi připadají všichni stejný - určitě je tam ale jeden trpasličí, jeden s obrovskou bradkou, jeden s brýlemi...:)
Tenhle způsob bydlení mi připadá o dost lepší než u nás, kdy se pořádně s nikým neznáte. Tady na koridoru jsme všichni jedna velká mezinárodní rodina. Včera jsme dokonce s Elin a Stinou pekly koláčky na naší první koridorovou sešlost, která se náramně vydařila.

Jak říkám, jsme tady taková velká mezinárodní rodina!

There´s no bad weather, only bad clothes!*

Uvědomuji si, že je pravděpodobně příliš brzy psát o počasí, ale bohužel nemohu jinak. Je totiž v mé přirozené povaze, jako ostatně každého Čecha, si na něco stěžovat. A stěžovat si v Umee na počasí, to je zkrátka libůstka.
Taky hned na začátku musím přiznat a omluvit se Vám všem, kdo mi říkali, že tady bude vážně velká zima. Většinou jsem vaše obavy přešla s mávnutím ruky a myslela jsem si své. Teplotní záznamy mluvily za vše. Průměrně teploty z minulých let ukazovaly 18-23 stupňů, tedy stejně jako u nás! Než jsem vyrážela, kontrolovala jsem zdejší počasí několikrát denně. A taky bylo velmi uklidňující - i 25 stupňů tady bylo. Předtím než jsem sem dorazila. Dokonce jsem ještě u autobusu říkala mamce, že nemám žádný lehký oblečení, že mám všechno až moc na zimu. Heh, zpětně se tomu musím smát :) Protože....

...hodinu po tom, co jsem vystoupila z autobusu, začlo pršet a pršelo, a pršelo, a pršelo , abych to nějak uzavřela, s menšími přestávkami prší dodnes :) Ale déšť není ten problém, protože ten se dá ještě nějak vydržet. Méně snesitelná je zdejší teplota - opravdu jásám, když se přehoupne přes deset stupňů!
Což jsem tedy opravdu nečekala. Uklidňuje mne jenom to, že je to prý opravdu extrém a že to nechápou ani zdejší občané. Včera mi dokonce moje švédská sousedka řekla, že se loni v září koupali v jezeře (pravděpodobně to ale bude tím, že jsou otužilí :) Já si totiž nedovedu představit, že by tady ještě někdy mohlo být teplo, jakože vážně teplo.
Včera poprvé vylezlo slunce, asi na pět až deset minut a Švédové hned vytáhli kraťasy a sandály, asi jim bylo horko, zatímco mi všichni ostatní jsme zůstali nabalený ve vlněných svetrech (afričani dokonce v péřových kabátech :)

A to je asi tak všechno, co jsem Vám dnes chtěla o počasí říct!

P.S. Rukavice jsem vytáhla už dávno, bez nich by mi upadly konečky prstů! Nosit rukavice v srpnu, to se jen tak někomu nepoštěstí. Jej!

*Neexistuje žádné špatné počasí, jenom špatné oblečení!

Happy faces everywhere

Samozřejmě, rozdílů mezi univerzitou Umeå a Karlovou univerzitou v Praze je nespočet, o tom žádná. Pravděpodobně se k většině z nich dostaneme někdy později a věřte mi, že to není jenom o vzhledu/stáří/systému studia. První věc, které si všimtete ještě doma při prostudovávání všech možných příruček, jsou obrázky štastních lidí. Až nepřirozeně štastných lidí. Pravděpodobně byste si, stejně jako já, řekli: "Dobrá reklama, skvělá práce fotografa a výborní modelové." Jenže pak se náhodou z ničeho nic ocitnete v Umee, rozhlídnete se, projdete se po kampusu a najednou zjistíte, že ty "nepřirození" šťastní lidé jsou všude okolo Vás. Že jste se najednou ocitli v moři šťastných lidí. A pokud pochází z tak "zamračené země" jako je Česko/podle Christiny i Německo, dostaví se menší šok. My tomu tady pracovně říkáme "happy faces everywhere" (dovolte mi překlad - konkrétně pro moji mamku a další - "šťastné tváře všude, kam se podíváš"). Švédové v sobě musí mít nějaké "vnitřní světlo", protože to štěstí, ta radost, co tady vyzařuje z každé tváře, to je něco naprosto neuvěřitelného.
Na univerzitě je to ještě více patrné - ty vztahy mezi studenty a učiteli jsou tady tak uvolněné, neuznávají hierarchii a jestli jsem to dobře pochopila, učitelé se oslovují křestními jmény. Takže až příští týden začne přednáška prof. Dietlera Mullera, nebudu mu muset říkat "vážený pane profesore Mullere, mohla bych se Vás eventuelně zeptat, pokud máte čas?", ale prostě za ním přijdu a řeknu mu: "Hele Dietre, kamaráde, ta část co jsi říkal o suburbanizaci Stockholmu, to se mi moc nelíbilo" (heh, tak mne napadá, že mu to budu moct říct německy, protože je to taky Němec! To mám ale štěstí). A já si prostě myslím, že "happy faces everywhere" pramení také z tohoto uvolněného vztahu. Necítíte tady žádný tlak, všechno je tady tak liberální, oni si hrozně váží slova demokracie a hlavně milují diskuze....
Další věc, co mne napadá a co Vás možná napadlo taky - happy faces everywhere - everytime/always? (/šťastné tváře všude, kam se podíváš - pokaždé/vždycky?/) Ano, opravdu pořád  - zatímco Češi si na počasí stěžují téměř neustále - moc horko, moc zima, moc sluníčka, málo sluníčka, je sucho, moc prší - víte, co myslím - já to na sobě pozoruju téměř stále, jsem doslova schopná si stěžovat na počasí tady každou minutou a každému člověku, co je ochoten mne poslouchat :) Oni to prostě neřeší - nasadí svou happy face, sednou na kolo, i když leje, fouká vítr a vyrází... a já doufám, že to počasí taky jednou přestanu řešit - a co vy víte, možná, až se vrátím zpátky, budu mít také ve svém repertoáru jednu "happy face"!

P.S. Na tomto místě měla být moje a Christiny fotka - prvoúčelně jako důkaz toho, že mám "kamarádku", kdyby někdo pochyboval:). A dále to měla být fotka ve stylu "happy faces everywhere". Ale ne, ještě ne, teď jsem se na tu fotku podívala a ještě to musíme natrénovat"

 Jak říkám - happy faces everywhere!

Umeå = ráj cyklistů

Dnešní zápis bych ráda věnovala třeboňským přátelům. Vždycky jsem si myslela, že Třeboň je zkrátka město, které je plné cyklistů. Že všichni máme v garáži/sklepě/na dvoře schovaná minimálně dvě kola a nebojíme se je použít. Zkrátka vždycky jsem si myslela, že přirovnání Třeboň = ráj cyklistů je něco tak samozřejmého a neohrozitelného asi jakože ráno vyjde sluníčko (nebo že v Ume-ooo městě každý den prší :) Ovšem až do včerejšího dne. Jistě, ve všech příručkách před příjezdem se to píše, všichni mají kola, bla, bla, znáte příručky...tak jsem si tak říkala, jasně, pohodička, my máme v Třeboni taky všichni kola a neděláme z toho buhví jakou vědu, že? Rozměr pravdivosti této příručky jsem pochopila právě včera, kdy jsem byla poprvé nucená se přesunovat/posunovat/plahočit po svých vlastních nožičkách. Všechno je tady tak strašně daleko! A navíc tady nemají žádně chodníky! Takže když už musíte šlapat po svých, nesmíte zapomenout, že všude okolo Vás frčí ty šťastnější jedinci, zkrátka musíte mít oči i vzadu... Kdybych počítala, kolikrát jsme za včerejší řekly "we need a bike", dostala bych se pravděpodobně k vysokému číslu. Protože všichni tady zkrátka to kolo potřebují. A protože je tady milion cizinců a všichni hledají nějaké levné a spolehlivé - zní mi to už skoro jako nějaké klišé - sehnat vůbec nějaké dá vážně práci. Abych se konečně dostala k nějakému závěru, k nějaké pointě, proč toto píšu a vy se určitě v tuto chvíli sami musíte ptát - tak sehnala sakra to kolo nebo co...přistoupím plynule k příběhu včerejšího večera!


Kolo se dá sehnat mnoha způsoby, buď se ptáte kamarádů a ty se můžou zeptat svých kamarádů, jestli o nějakém neví. Dále můžete sledovat nástěnky - papírové/internetové/facebook a modlit se, že až se objeví nějaký inzerát, budete ti nejrychlejší. Anebo můžete jít do sekáče zkusit štěstí - což je asi nejdražší možnost. Poslední záchranou je "pronajmout" si kolo od univerzity, což není moc výhodného, ale je to jistota.
My jsme si vybraly inzeráty. Včera jsem sedla k počítači a zapla FB a hnedle tam nějaký kluk nabízel hromadu kol, tak jsem mu napsala a během půl hodiny jsme měli domluvenou schůzku. Největším štěstím bylo, že bydlel asi tak 10 min ode mne (to je nepředstavitelné štěstí, kdyby bydlel na druhém konci Umey, šla bych tam snad celou noc :). A nákup toho kola byl vážně komedií večera. Už doma jsem dostala instrukce, jak se pozná "zachovalé" kolo a přece jenom, za svůj život jsem už viděla tolik rozbitých kol (ano, přiznávám, většinou jsem byla hlavním viníkem těchto defektů), že prostě vim, jak se pozná ucházející kolo. Na výběr bylo asi z deseti kol, přičemž v naší cenové kategorii byly kola jenom tři :-) Takže jsme si každá jedno vybraly a začly jsme je zkoušet, prohlížet, detailně zkoumat (přece jenom, investice do kola je tady něco jako investice do auta). Já jsem si nechala zvednout sedlo výš, pak zase níž - myslím, že ze mne ten kluk měl radost! A pak se najednou rozbila brzda - promiňtě jestli tato pasáž bude znít nabubřele/nafoukaně/arogantně, ale já to tak cítim:) Samozřejmě jsem viděla, že to nic není, že to chce jenom povolit, tak jsem to tomu klukovi zase musela říct, ať mi to spraví, a to byla moje chvíle. Využila jsem jeho rozpaků a začla ho přesvědčovat o tom, že vážně teď nevim, jestli si ho mám vzít, když je ta brzda jako časovaná bomba - zkrátka jsem využila těch pár let v dramaťáku a zahrála jsem -podle mne- výbornou :-D komedii a nakonec jsem ho ukecala (nikdy jsem si nemyslela, že jsem schopná někoho ukecat v angličtině :-D) na slevu, takže jsem dostala kolo s úplně novými plášti (podle mého taťky nejdůležitější věc na kole), skoro novými brzdami, novými světly a zámkem za 550 Sk (na naše je to děsná částka), ale tady je to velmi dobrá cena. A jako bonus nám ten kluk ještě nafoukal pořádně kola, protože jako přece si od něj nekoupíme nějaký plečky! Já myslim, že nás měl rád! Taky bych chtěla mít takové zákaznice :)


Abych byla upřímná, když jsem sem v neděli přijela, byla jsem maličko zklamaná, podle všech těch brožurek a zážitku ostatních lidí to mělo být super luxusní město k bydlení a já jsem si tak v duchu říkala, zlatá Třeboň, zlatá Třeboň...Ale dneska, dneska, už je jiný den, když tady máte kolo a proháníte se po zdejších milionech km cyklostezek, celá Umeå dostává jiný rozměr - začínám tomu městu přicházet na chuť. Zbývá mi ještě se naučit cestu od koleje do školy a bude to dobrý!

P.S. Malé doporučení - pokud si někdy budete chtít kupovat kolo v cizině, zopákněte si nejdřív slovní zásobu o kolech, protože to nepůsobí moc dobře, když pořád lomíte rukama a ukazujete something, this thing, you know what I mean, like it will do this a řekla bych, že to ani dobře nevypadá :-D

P.S.S. A je mi líto, převelice líto, ale Třeboň už pro ráj cyklistů rozhodně není - museli byste vidět ty cyklostezsky tady, vůbec se nemusíte bát, že potkáte nějaká auta, nemusíte se ohlížet, jestli správně najedete do brány, jestli budete muset slézt z kola kvůli autobusu zmatených turistů, nemusíte ani dvě hodiny čekat na přechodu až vás někdo pustí. Ne, Umeå je teprve ten pravý ráj cyklistů!

Nečekané překvapení na hostelu

Abych navázala na předchozí příspěvěk - do Umey jsem dorazila zhruba v šest hodin ráno, naštěstí jsem měla zamluvený hostel asi 100 m od nádraží. Dokonce jsem dostala i kód, abych se dostala dovnitř a počkala na otevření recepce. Takže jsem zase čekala, dlouho čekala - časově to nebudu přímo specifikovat, snad stačí naznačit, že jsem za tu dobu stihla zkouknout dva filmy, přečíst 2 reflexy a Epochu nejpomalejším způsobem čtení, který vůbec dokážu. Ovšem to čekání stálo za to, protože když jsem se dostala na pokoj, potkala jsem tam jednu milou Němku, která je tady taky na Erasmu. Díky mojí tragický angličtině a její schopnosti mi nějakým pro mne záhodným způsobem porozumnět, i když melu nesmyslný sračky, jsme se spolu "zkamarádili". K mojemu štěstí (neuvěřitelnému, nekonečnému, zkrátka nepopsatelnému štěstí!) měla půjčené auto, takže mi druhý den odvezla zavazadla k univerzitě a pak až na kolej...Jo a jmenuje se Christina a pravděpodobně jí budu vděčná do konce mých dnů tady v tom městě. Kdo by si to byl pomyslel, že zrovna já se jako první seznámim s Němkou - vsadim se, že je to samozřejmě i díky mé výborné a hlavně plynulé němčině :-D Myslim, že tento příspěvek zakončím jedinou německou frází, kterou jsem schopná dát dohromady: Ich spiele volleyball, ich lese gern und gehe ins Kino - aneb Viele Danke, Frau Lustig!

Cesta na Sever

Plánování cesty mi ze všech možných plánování zabralo nejvíc času. Prakticky jsem vyhledala všechny možný druhy a typy, jak se do Umey dostat. Nakonec jsem k úžasu mnoha lidí zvolila BUS, cenově vycházel nejlíp, ale hlavně jsem si s sebou mohla vzít hodně, hodně těžký zavazadla. tak těžký zavazadla, že stometrové přenášení na Florenci od auta k autobusu totálně vyčerpalo a zadejchalo tři dospělé osoby:) Ovšem, co mne uklidnilo byl fakt, že před autobusem stálo dalších 10 zoufalých mladých lidí s ještě většíma zavazadlama než jsem měla já. Holka, co seděla vedle mne mi tvrdila, že prej má 40 kg kufr, to jsem jí teda nezbaštila, protože už můj 25 kg se nedá skoro uzvednout, na 40 kg by potřebovala vysokozdvižnej vozík a ten jsem teda nikde v okolí Florence neviděla :)
Autobus byl totálně narvanej a když už jsme si mysleli, že v Berlíně všichni vystoupí a my budeme mít sedačky pro sebe, do busu se nahrnuli další švédové. Jop a to jsem nezdůraznila, že jsem vyfasovala nejlepší sedačku s největším prostorem na nohy! Každopádně cesta utíkala docela rychle, zvlášť uklidňující byly pauzy, při kterých jsem zjistila, že se všichni bojí stejně jako já a odříkávání jednotlivých příruček máme všichni zvládnutý. Nejdůležitější věc, na které jsme se ovšem shodli bylo, že nám ta cesta za ty dvě zavazadla stojí, že ten pocit, až to všechno vyhodíme na koleji na postel, ten bude k nezaplacení (zatím neověřená informace).
 Nebudu si hrát na hrdinu, takže bez mučení přiznávám, že když jsem se svou bez mála 50kg bagáží vylezla ve Stockholmu z autobusu, byla ve mne malá, maličká dušička. Měla jsem v plánu během 6ti hodinového čekání si projít centrum, ovšem tenhle plán jsem musela záhy opustit, neboť úschovna zavazadel měla tak malý skříněčky, že by se do nich nevešlo ani mé příruční zavazadlo :-D
Po šesti hodinách na jedné lavičce jsem se přesunula na další autobus do Umey. Ten sice z venku vypadal krásně, luxusně, pohodlně, nicméně měl jednu vadu, mezi sedačkama bylo asi tak pět cm místa, takže po dalších 9 hodinách jsem už vážně myslela, že mi upadnou kolena, resp. ten pocit byl spíš takový, že už nikdy ty kolena nenarovnám :) Největší šok jsem ovšem utrpěla u žertovného pana řidiče, kterýmu povídám, že jedu do města Ume-aaa a on na mne jo Ume-ooo, což zní jako když někdo zvrací a pro mne je to naprosto nevyslovitelné (o tom, jak nevyslovitelné to pro mne je zase někdy příště...)

Takže do města Umeå (rozuměj Ume-ooo) jsem se dostala a to byl rozhodně můj krátkodobý cíl :)

schéma cesty

http://maps.google.cz/maps/ms?hl=cs&ie=UTF8&brcurrent=5,0,0&msa=0&msid=115779451217239784115.00048e8c6411d73bc8b26&z=4

Tak jsem si tak řekla, proč nehodit pár písmenek o Umey na web...

Po vzoru několika svých přátel jsem se rozhodla postupně si sepisovat, co se mi všechno za těch pět měsíců v cizině přihodí. Hlavně bych si ale tyhle vzpomínky chtěla uchovat sama pro sebe a jednou si říct "jop, tak v tom Švědsku to ale byla legrace...":-)

Předně se asi nabízí otázka, proč jsem si proboha vybrala Umeu. Asi začnu tím, že podívat se někam přes erasmus byl můj sen už od první chvíle, co jsem vlezla na Albertov. Když konečně přišlo na to si začít něco vybírat, jednoznačně jsem chtěla někam na sever. Zpětně v tuto chvíli přiznávám, že město vzdálené skoro 2000 km od Třeboně nebyla nejlepší volba, ale tak nějak doufám, že mne nějak překvapí. V závěru jsem se spíše rozhodovala podle internetových stránek jednotlivých univerzit - jako když se na stránkách nedá zjistit nic o kurzech v angličtině, tak jako promiňte, ale tam já vážně nepojedu! Takže nakonec welcome to Umeå!